Písmo – Antievangelium – Odpočítávání do království

Mezi současnými posynodálními výstupy je markantní rozdíl oproti pontifikátu sv. Jana Pavla II., jehož památku si dnes připomínáme. Byl to tento velký světec, který v roce 1976 zkoumal horizont lidstva, nad Církví prorocky prohlásil:

Nyní čelíme konečné konfrontaci mezi církví a anticírkví, evangelia versus antievangelium, Krista versus antikrista... Je to zkouška... 2,000 let kultury a křesťanské civilizace se všemi jeho důsledky pro lidskou důstojnost, individuální práva, lidská práva a práva národů. —Kardinál Karol Wojtyla (JOHN PAUL II) na eucharistickém kongresu ve Filadelfii, PA; 13. srpna 1976; srov. Online katolík (výše uvedená slova potvrdil deacon Keith Fournier, který byl toho dne přítomen.)

A tak to je: dnes jsme svědky vzniku falešného evangelia, šířeného neméně biskupové si kardinálů kteří otevřeně odporují katolickému učení.např. zde si zde Za jejich sofistiky stojí an Anti-Milosrdenství — falešný soucit, který omlouvá a dokonce oslavuje hřích pod falešnými ctnostmi „tolerance“ a „inkluzivity“. Naopak, autentické evangelium se nazývá „dobrá zpráva“ přesně protože nás nenechává v okovech hříchu, ale poskytuje prostředek, jak se stát novým stvořením v Kristu: tím, kdo je osvobozen od sil temnoty, vášní těla a zatracení pekla. Na oplátku duše, která činí pokání z hříchu je naplněn posvěcující milostí, je naplněn Duchem svatým a je zmocněn podílet se na Božské přirozenosti. Jak jsme v minulosti slyšeli hlásat sv Pondělní první hromadné čtení:

Všichni jsme mezi nimi kdysi žili v touhách svého těla, řídili se přáními těla a impulsy a byli jsme od přírody dětmi hněvu, jako ostatní. Ale Bůh, bohatý na milosrdenství, pro velkou lásku, kterou k nám choval, i když jsme byli mrtví ve svých přestoupeních, přivedl nás k životu s Kristem (milostí jsi spasen), s Ním nás vzkřísil a s Ním posadil v nebesích v Kristu Ježíši… (srov. Ef 2-1)

V Posynodální apoštolská exhortace, sv. Jan Pavel II. znovu potvrdil 2000 let tradice a jasné učení Písma svatého o nutnosti obrácení a pokání – tzn. „sebepoznání“ — abychom nebyli oklamáni a tím sami sebe odsuzovali:srov. 2 Tes 2: 10-11

Slovy apoštola Jana: „Řekneme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a není v nás pravda. Vyznáváme-li své hříchy, on je věrný a spravedlivý a hříchy nám odpouští." Tato inspirovaná slova, napsaná na samém úsvitu Církve, uvádějí lépe než jakýkoli jiný lidský výraz téma hříchu, který je úzce spojen s tématem smíření. Tato slova představují otázku hříchu v jeho lidské dimenzi: hřích jako nedílnou součást pravdy o člověku. Bezprostředně však spojují lidský rozměr s jeho božským rozměrem, kde hříchu čelí pravda božské lásky, která je spravedlivá, štědrá a věrná a která se projevuje především v odpuštění a vykoupení. Svatý Jan tedy o něco dále píše, že „ať už nás (naše svědomí) obviní, Bůh je větší než naše svědomí“.

Uznat svůj hřích a skutečně – ještě hlouběji proniknout do úvahy o vlastní osobě – rozpoznat být hříšníkem, schopným hříchu a náchylným k hříchu, je základním prvním krokem k návratu k Bohu. Toto je například zkušenost Davida, který „udělal to, co je zlé v Hospodinových očích“ a byl pokárán prorokem Nátanem, zvolal: „Vím totiž svá přestoupení a můj hřích je stále přede mnou. Proti tobě, tobě samotnému, jsem zhřešil a udělal, co je zlé v tvých očích." Podobně sám Ježíš vkládá na rty a do srdce marnotratného syna tato významná slova: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou.

Smířit se s Bohem ve skutečnosti předpokládá a zahrnuje vědomé a odhodlané odpoutat se od hříchu, do kterého člověk upadl. Předpokládá a zahrnuje tedy činit pokání v plném smyslu tohoto termínu: pokání, projevení tohoto pokání, přijetí skutečného postoje pokání – což je postoj člověka, který začíná na cestě návratu k Otci. Jedná se o obecný zákon, kterým se musí řídit každý jednotlivec ve své konkrétní situaci. Neboť hřích a obrácení není možné zabývat se pouze abstraktními termíny.

V konkrétních podmínkách hříšného lidstva, v nichž nemůže dojít k obrácení bez uznání vlastního hříchu, zasahuje církevní služba smíření v každém jednotlivém případě s přesným kajícným účelem. To znamená, že církevní služba zasahuje, aby přivedla člověka k „poznání sebe sama“ – slovy svaté Kateřiny Sienské – k odmítnutí zla, k opětovnému navázání přátelství s Bohem, k novému uspořádání interiéru k nové církevní konverzi. I za hranicemi církve a společenství věřících je poselství a služba pokání adresována všem mužům a ženám, protože všichni potřebují obrácení a smíření. — „Smíření a pokání“, n. 13; vatikán.va

—Mark Mallett je autorem knihy Slovo Now, Konečná konfrontace, a spoluzakladatel Countdown to the Kingdom