Luisa – Creation's „I Love You“

by
Mark Mallett

 

„Kde je Bůh? Proč tak mlčí? Kde je?" Téměř každý člověk v určitém okamžiku svého života vysloví tato slova. Nejčastěji to děláme v utrpení, nemoci, osamělosti, intenzivních zkouškách a pravděpodobně nejčastěji v suchu v našem duchovním životě. Přesto musíme na tyto otázky skutečně odpovědět upřímnou řečnickou otázkou: „Kam může Bůh jít? Je všudypřítomný, vždy tu, vždy s námi a mezi námi – i když význam Jeho přítomnost je nehmotná. V některých ohledech je Bůh prostě a téměř vždy v přestrojení.

A ten převlek je tvorba sám. Ne, Bůh není květina, ani hora, ani řeka, jak by tvrdili panteisté. Boží Moudrost, Prozřetelnost a Láska jsou spíše vyjádřeny v Jeho dílech.

Jestliže je nyní z radosti z krásy [oheň nebo vítr nebo rychlý vzduch nebo kruh hvězd nebo velká voda nebo slunce a měsíc] považovali za bohy, dejte jim vědět, oč je mnohem lepší. Pán než tito; protože je vytvořil původní zdroj krásy… (Moudrost 13:1)

A znovu:

Již od stvoření světa bylo možné chápat a vnímat jeho neviditelné atributy věčné moci a božství v tom, co vytvořil. (Římanům 1: 20)

Není snad většího znamení stálosti Boží lásky, milosrdenství, prozřetelnosti, dobroty a laskavosti než naše sluneční Slunce. Jednoho dne, služebníku Boží Luisa Piccarreta uvažoval o tomto kosmickém těle, které dává život Zemi a všem jejím stvořením:

Myslel jsem na to, jak se všechny věci točí kolem Slunce: Země, my sami, všechna stvoření, moře, rostliny – zkrátka všechno; všichni se točíme kolem Slunce. A protože rotujeme kolem Slunce, jsme osvětleni a přijímáme jeho teplo. Vylévá tedy na všechny své žhnoucí paprsky a rotací kolem něj si my i celé stvoření užíváme jeho světla a přijímáme část účinků a statků, které Slunce obsahuje. Nyní, kolik bytostí se neotáčí kolem Božského Slunce? Dělá to každý: všichni andělé, svatí, lidé a všechny stvořené věci; dokonce i královna máma – nemá snad první kolo, ve kterém rychle se točí kolem a pohlcuje všechny odrazy Věčného slunce? Nyní, když jsem o tom přemýšlel, můj Božský Ježíš se pohyboval v mém nitru, přitiskl mě celou k sobě a řekl mi:

Má dcero, přesně to byl účel, pro který jsem stvořil člověka: že se bude vždy otáčet kolem Mne, a já, jelikož jsem byl ve středu jeho rotace jako slunce, jsem měl v něm odrážet své Světlo, svou Lásku, svou Podobnost a všechno moje štěstí. Při každém jeho kole jsem mu měl dávat stále nové uspokojení, novou krásu, hořící šípy. Než člověk zhřešil, moje Božství nebylo skryto, protože tím, že se kolem Mne otáčel, byl mým odrazem, a proto byl malým Světlem. Bylo tedy přirozené, že jako velké Slunce může to malé světlo přijímat odrazy mého Světla. Ale jakmile zhřešil, přestal se kolem Mne točit; jeho malé světlo ztmavlo, oslepl a ztratil světlo, aby mohl spatřit mé Božství ve svém smrtelném těle, stejně jako je toho schopen tvor. (14. září 1923; sv. 16)

O návratu do našeho prvotního stavu lze samozřejmě říci více, „Žijte v Boží vůli“, atd.. Ale současným účelem je říci… vzhlédnout. Podívejte se, jak je Slunce nestranné; jak dává své životodárné paprsky každému jednotlivému člověku na planetě, dobrému i zlému. Věrně vstává každé ráno, jako by chtěl oznámit, že všechen hřích, všechny války, všechny dysfunkce lidstva nestačí k tomu, aby odradily jeho směřování. 

Neochvějná láska Hospodinova nepřestává; jeho milosrdenství nikdy neskončí; jsou nové každé ráno; velká je tvá věrnost. (Pláč 3:22–23)

Před Sluncem se samozřejmě můžete schovat. Můžete se stáhnout do temnota hříchu. Ale Slunce přesto zůstává, hořící, fixované na svém kurzu, s úmyslem dát vám svůj Život – pokud byste místo toho nehledali stín jiných bohů.

Když vám píšu, do mé kanceláře proudí sluneční světlo. S každým paprskem Bůh říká: Mám tě rád. S jeho teplem, to říká Bůh Objímám tě. S jeho světlem, to říká Bůh Jsem vám přítomen. A jsem tak šťastný, protože si tuto lásku nezasloužím, přesto je nabízena – jako Slunce, neúnavně vylévající svůj život a sílu. A tak je to se zbytkem stvoření. 

Má dcero, polož svou hlavu na mé Srdce a odpočívej, protože jsi velmi unavená. Potom se spolu budeme toulat, abychom vám ukázali můj "Miluji tě", rozprostřené po celém stvoření pro vás. … Podívejte se na modré nebe: není v něm jediný bod bez mé pečeti "Miluji tě" pro stvoření. Každá hvězda a třpyt, který tvoří její korunu, je poseta mou "Miluji tě". Každý paprsek slunce, táhnoucí se k zemi, aby přinesl Světlo, a každá kapka Světla, mě nesou "Miluji tě". A protože Světlo napadá zemi a člověk to vidí a prochází po ní, můj "Miluji tě" dostane ho do očí, do úst, do rukou a položí se mu pod nohy. šumění moře šumění, "Miluji tě, miluji tě, miluji tě"a kapky vody jsou tolika klíči, které, mumlající mezi sebou, tvoří ty nejkrásnější harmonie mého nekonečného "Miluji tě". Rostliny, listy, květy, plody mají můj "Miluji tě" v nich zapůsobilo. Celé Stvoření přináší člověku mé opakování "Miluji tě". A člověče – kolik z mých "Miluji tě" nezapůsobil na něj celou svou bytostí? Jeho myšlenky jsou zapečetěny mými "Miluji tě"; tlukot jeho srdce, které bije v jeho hrudi tím tajemným „tik, tik, tik…“, je můj "Miluji tě", nikdy nepřerušen, který mu říká: "Miluji tě, miluji tě, miluji tě ..." Jeho slova jsou následována mými "Miluji tě"; jeho pohyby, jeho kroky a vše ostatní, obsahují mé "Miluji tě"…Přesto, uprostřed tolika vln Lásky, není schopen povstat, aby mou Lásku opětoval. Jaký nevděk! Jak zarmoucená zůstává má Láska! (1. srpna 1923, sv. 16)

Proto nemáme ‚žádnou omluvu‘, říká svatý Pavel, abychom předstírali, že Bůh neexistuje nebo že nás opustil. Bylo by stejně pošetilé, jako kdybych řekl, že Slunce dnes nevyšlo. 

V důsledku toho nemají žádnou omluvu; neboť ačkoli Boha znali, nevzdávali mu chválu jako Bohu ani mu neděkovali. Místo toho se stali ješitnými ve svých úvahách a jejich nesmyslná mysl byla zatemněna. (Řím 1: 20--21)

Proto bez ohledu na utrpení, které dnes prožíváme, bez ohledu na to, co říkají naše „pocity“, otočme své tváře ke Slunci – nebo hvězdám, nebo oceánu, nebo listí mihotavému ve větru… a vraťme Boží "Miluji tě" s našimi vlastními "Také tě miluji." A nechť je toto „Miluji tě“ na vašich rtech, bude-li to nutné, okamžikem začíná znovuo návratu k Bohu; slzy smutku, že jsi Ho opustil, následované slzami pokoje s vědomím, že tě nikdy neopustil. 

 

Tisk přátelský, PDF a e-mail
Publikováno v Od našich přispěvatelů, Luisa Piccarreta, Nyní slovo.