Pohodlný katolicismus musí skončit

IO Charliem Kirkovi jsem věděl jen velmi málo. Jeho tvář se mi čas od času objevovala na YouTube. Při těchto příležitostech jsem viděl, že se s mladými lidmi zabývá širokou škálou témat. Seděl jsem u potoka ve stínu pohoří Beartooth poblíž Red Lodge v Montaně, když jsem viděl, že byl zavražděn na univerzitním kampusu. Byl jsem v Montaně, protože moje matka před několika dny přežila masivní infarkt. S rodinou jsme si po velmi těžkém roce dopřávali chvíli odpočinku v Božím stvoření. Tato zpráva mě ohromila a naplnila velkým zármutkem.

Ve světle jeho atentátu a střelby v katolickém kostele a škole Zvěstování Panny Marie v Minneapolisu je jasné, že se věci mění. Temné síly, o kterých mnozí z nás věděli, že působí v naší kultuře, se přelévají i do životů běžných katolíků a lidí dobré vůle. Být katolíkem v této zemi začíná být s každým dnem dražší. Mučednictví dvou mladých školáků při modlitbě je malým ohlédnutím za tím, co naši bratři a sestry v Kristu prožívají každý den po celém světě v místech, jako je Nigérie a Kongo.

Přestože jsem o Charliem Kirkovi až do před týdne věděl jen velmi málo, byl jsem stejně jako mnoho jiných šokován, když jsem viděl popraveného otce dvou malých dětí a manžela své milující manželky přímo před jejich očima. Vědět, že tato poměrně obyčejná, tradiční rodina je terčem. Myslím, že mnoho lidí má pocit, že i my jsme terčem démonických sil a jejich spojenců působících v naší kultuře.

Není to populární říkat, protože jsme strávili příliš mnoho času zapomínáním, že jsme v duchovní válce proti mocnostem a knížatstvům. Desítky let, kdy nám bylo říkano, že ďábel je mýtus nebo psychologický jev, se narážejí na realitu, že démoni existují a že táhnou duše do pekla. To málo, co jsem viděl z manifestu střelce ze Zvěstování, ukazuje na někoho, kdo ďábla znal. Zlo je skutečné. Musíme si každý den vybrat mezi dobrem a zlem. Už nemůžeme žít jako materialisté, kteří jsou závislí na pohodlí a falešné touze nerozkymácet loď. Buď jsme s Kristem, nebo jsme proti Němu.

Existuje mnoho otázek, které si můžeme položit ve světle nedávných událostí, ale myslím, že nejdůležitější je, zda je Kristus skutečně na prvním místě v našich životech. Vím, že náhlá smrt mého otce a téměř náhlá smrt mé matky byly příležitosti, kdy mi Pán zjevil oblasti mého života, které jsem se Mu neodevzdal. Stále hluboké rány, které si nesu z práce humanitárního pracovníka po 9. září, se po infarktu mé matky znovu otevřely způsobem, který mě ohromil. Byl jsem tak úzkostlivý, že jsem 11. září nechtěl letět domů kvůli blízkosti výročí 12. září. Udělal jsem to, ale Pán mi ukázal, kde stále potřebuji zásadní uzdravení tím, že se Mu odevzdám. Můžu upřímně říct, že bych se pro Krista vzdal všeho? Odpověď přišla jako jednoznačné ne. Stále se příliš držím tohoto života a světa. Ještě nejsem svatý.

Spolu s katolickými přáteli jsem se zamýšlel: Najde církev v těchto temných dnech svůj prorocký hlas, nebo se budeme i nadále schovávat, zatímco Charlie Kirkové povstanou? Myslím, že každý z nás si musí položit velmi upřímnou otázku, zda jsme Kristu odevzdali vše, a pokud ne, abychom prosili Pána o milost směle a odvážně žít Dobrou zvěst navzdory nenávisti, s níž se za to setkáme uvnitř i vně církve. Vím, že hladovíme po odvážném a svatém vedení, které by nás povedlo po této cestě.